• kolem jezer do Royrviku
• kafíčko nad jezerem s bouřkovými mraky
• vodopád Hasslingsafallet
• spaní v totální divočině ve společnosti mindžís
• mapka oblasti našeho zájmu

Spíme dobře, pobalíme, nakoupíme, vezmeme benzin a vyrážíme směr Norsko. Samozřejmě mizí asfalt a objeví se až v Norsku. Objíždíme pohoří kolem dvou jezer a hledáme záběry. Točíme v Royrviku a jedeme druhou stranou zase zpátky. Se švédskou hranicí zase končí asfalt. Zpátky jedeme přes Sandviku po 765. Na hranicích nad jezerem se žene bouřka, fotíme a na krásném ještě norském odpočívadle kafíčkujeme.

Krátce po přejezdu hranic zahlédneme cedulku k vodopádu Hasslingsafallet a neváháme. 5 km po šotolině, pak ještě 400 m po horší. Parkoviště, pak pěšky jen asi 300 m k vodopádu. Je to krásný stupňovitý vodopád přes rozlámané hladké skalní desky, nadchne nás. Máme ho jen pro sebe, nikdo tu není. Pohoda, klídek na focení.

U vodopádu strávíme asi hodinu, pak se vracíme na šotolinu. Máme sice naplánovanou cestu do hor, ale už je pozdě, začínáme hledat spaní. Jsme v oblasti, kam kupodivu nevedou žádné elektrické dráty, které bývají neklamnou známkou přítomnosti lidských obydlí. Zjišťujeme, že jsme v totální divočině, kde široko daleko nikdo nebydlí. Hledáme, kam bysme se upíchli, a hledáme dlouho. Kolem cesty je spousta krásných jezer, ale celkem žádná příležitost sjet někam z cesty, les je plný balvanů. Nakonec jedeme asi 40 km divočinou, odbočujeme na ještě horší a užší šotolinu, že mám strach že neprojedu a budu muset 10 km couvat. Cesta pozvolna zarůstá travou a je čím dál užší. Nakonec se dostaneme na širší, k vodní elektrárně a raději točíme zpátky. Všímám si odbočky a jedeme ještě asi 3 km lesní cestou. Občas jdu kus dopředu na průzkum pěšky, jestli se dá vůbec projet, abychom někam nezapadli. Dojíždíme na krásný plácek u jezera. Lepší místo na přespání jsme si nemohli přát. Divočina, ticho, jezero, zapadající slunce, fotíme. Večer je takové ticho, že když nakloním plechovku s pivem, bublinky dělají takový kravál, že si myslím že jede auto.