27. hlášení šíleného fotografa - KRKONOŠE PO 30 LETECH
vydáno: 06.07.2009

Proč ten podivný název? Protože jsem se opravdu vrátil s fotoaparátem do Krkonoš po dlouhých 30 letech, kdy jsem se tu vyskytoval poměrně pravidelně. A bylo z dnešního pohledu opravdu co srovnávat.

Pančavský vodopád. Klasický pohled na Pančavský vodopád, řítící se z 250 m vysokého svahu do Labského dolu. Před těmi dávnými roky vypadal úplně stejně, voda se řítila dolů ze svahu mezi kamennými kostkami se stejnou silou a rámusem. Jen zábradlíček a zákazů přibylo.


Klínovky. Sestava původně 12 objektů. V minulém století tu žilo 96 lidí. Jedna z bud vyhořela kolem roku 1900 po zásahu bleskem, kdy blesk uvnitř boudy zabil ženu, držící v náručí dítě. Dítě přežilo. Největší z bud Klínová bouda shořela v sedmdesátých letech. Dnes už je tu po ní jen srovnaná plocha.

pobřeží České republiky Sněžné jámy nás přivítaly nevlídnou mlhou, která však měla své zvláštní kouzlo. Vzhledem k sem doléhajícímu zvuku vodopádů nám toto zamlžené místo připomínalo mořské pobřeží s vysokými útesy, o které se dole v hloubce tříští vlny. Inu pobřeží České republiky.

Sněžné jámy. Polská bouda nad Sněžnými jamami je dnes opravená. Poblíž stojí krásná kupa mrazem rozpadlého kamení.

Sněžné jámy. Na zpáteční cestě už byly Sněžné jámy (na chvilku) bez mlhy a tak krásně vynikly útesy, na kterých je postavená zdaleka viditelná polská bouda. Před třiceti lety to byla ruina, snad používaná pohraničníky, dnes je opravená. Přibyly na ní antény.

Mumlavský vodopád. Stružka vody, proudící nad vodopádem se tu rozbíhá do širokého závoje, aby dopadla do hlubokého hrnce pod vodopádem a řítila se dál po skalních plotnách k Harrachovu.

Údolí Klínového potoka. Tady někde potok začíná, vody tu ještě moc nemá. Po pár stovkách metrů mu přítoky dodají vody tolik, že se rozšíří na malou říčku.

Friesovy boudy. Friesovy boudy na úbočí Klínového dolu.

Nad Labskou boudou. Stromy to v těchto místech nemají lehké. Z těch vzrostlejších je jich mnoho po letošní zimě polámaných. Lehké to nemá ani megalomanská Labská bouda, která svým betonovým provedením a obrovskými rozměry do zdejší přírody moc nezapadá. Navíc je po těch letech už hodně vidět, kde se socialistické dílo moc nepovedlo, počínaje opadávajícími obklady a olámanými zdmi po dodnes neuklizenou stavební suť kolem.

Kamenná cesta za Vysokým kolem. Takováhle krásná cesta je pro poutníky připravena na polské straně Vysokého kola. Obrovské balvany do sebe zapadají jakoby je tu sestavil jakýsi obr. Když si člověk uvědomí, že to s vysokou pravděpodobností skládal někdo ručně bez použití stavebních strojů, je to úctyhodné dílo.


Mumlavský vodopád. Pohled na velký Mumlavský vodopád. Turistická klasika, snadno dostupná. Tomu bohužel odpovídá obležení hordami turistů, cyklistů a psů podpořené restauracemi a stánky s občerstvením. Kupodivu na centrálním parkovišti není jediná zmínka, kudy se má k vodopádům jít a obsluha parkoviště nás na dotaz poslala na druhou stranu. Chybějící značení, špinavé cestičky kolem objektů obležených starým haraburdím na nás moc dobrý dojem neudělalo. Spolu s vysokým parkovným takový trochu skanzen socialismu, za těch 30 let se mnoho nezměnilo, naštěstí ani na kráse vlastních vodopádů.

Mumlava. Ploché desky Mumlavy vytváří nespočet vodopádků, ke kterým se voda rozbíhá po několikametrových hladkých úsecích. Krásná podívaná.

Mumlava.