• ukradli nám hrnky!
• Pointe de Corsen - ten opravdový konec světa
• nádherná pláž - shodli jsme se, že hezčí než Sandwood Bay ve Skotsku
• maják rostoucí z kostela na St. Mathieu

Vstáváme kolem osmé, dneska se spalo dobře, i když celou noc pršelo (opět). Sbalíme a vyrážíme po pobřežní cestě s tím, že se také podíváme, nejsou-li tam naše ztracené hrnky. Cestou objevujeme zákoutí, kam jsme včera nezajeli, tak fotíme plážičky a obrovské ohlazené balvany. Některé jsou obrovské a krásně zaoblené, je překvapující, jak s nimi voda mohla pohnout a ještě tolikrát, že je takhle krásně ohladila. Muselo to trvat miliony let. Já fotím jen na automat, protože mi foťák jinak odmítá pracovat a pěkně mne to štve, moc mne takhle focení nebaví. Nakonec přece jen trochu nalézám způsob, jak automat trochu přelstít a fotky začínají být alespoň v rámci možností slušnější.

K zapomenutým hrnkům na Pointe de Corsen se dostáváme až kolem poledne. Když přijíždíme, zahlédneme chlapa, jak si v pravé ruce nese naše hrnky a odchází. Běžím za ním, ale zrychluje a když vidí, že jdu za ním, sbalí hrnky do báglu a mizí. Inu Bretonec. Co najde na břehu, je jeho. Stejně smrděly česnekem.

Po tomto incidentu se jdeme jen tak na chvilku rozhlédnout po útesech, na pět minut, ale nakonec jsou z toho dvě hodiny. Pointe de Corsen je vlastně nejzápadnější výběžek evropské pevniny, tedy ten pravý konec světa. Fotili jsme útesy zeshora a shodli jsme se, že musíme sejít dolů na pláž, že fotky od vody budou hezčí. Hledáme, kudy dolů, ale není to tak snadné. Útesy jsou vysoké a strmé, dostat se dolů nejde. Nakonec objevujeme strž, kterou dolů proudí voda. Dá se tudy slézt dolů. Když se konečně dostaneme dolů, zatají se nám dech. Hladký nepošlapaný písek s rozházenými balvany, barvy moře, oblohy, skal, řas, obrovské útesy nad námi, podmořské jeskyně, jezírka se zelenými řasami v nichž se odráží obloha, na chvíli jsme zapomněli i fotit. Pak tady trávíme dvě hodiny, dokud pláž celou neprolezeme. Dokonce prohlašujeme, že tahle pláž je hezčí než skotská Sandwood Bay, kterou jsme doposud měli za nejkrásnější. Fotek tady vzniklo opravdu hodně, ale zážitek byl silnější než jakýkoliv obrázek.

Samozřejmě jsme na druhém konci pláže nakonec našli schody, kterými jsme se pohodlně dostali nahoru.

Když se konečně od pláže utrhneme, jedeme ve směru na Lonquet, tam nakoupíme a pokračujeme na Saint Mathieu. Tam obíháme maják, který je postaven téměř ve zříceném klášteře. Odtud jdeme po pobřeží procházkou asi 5 km. Pak Brest a poloostrov Crozon, camp za Lanvéoc v St. Fiacre. Velký camp skládající se ze 4 palouků, lemovaných stromy a keři, návštěvnost taková, že každý ubytovaný obýval jednu louku. Tak jsme zabavili prostřední, se spoustou keřů a pěkně v skrytu. Báječné campování, večer jsme pozorovali nálety spousty netopýrů, tak jsme camp přejmenovali na Camp u netopýra.