• trajekt se trefil do Frederikshavenu
• dramatický dojezd domů
• závěrečné slovo

Noc na trajektu nic moc, skoro jsme nespali, celou cestu řvaly děti, snažíce se navzájem zabít v k tomu uzpůsobené místnůstce s míči. Díky tomu se občas jdeme projít a koukáme z okna, jestli se už blížíme k přístavu. Je zajímavé pozorovat, jak je tak obrovský trajekt strháván proudem a jakou má potíž se do přístavu trefit. V Frederikshavenu jsme na čas a vyjíždíme na dánskou pevninu. Rozhodujeme se, že kus dál dáme krátkou chrupku a pak budeme pokračovat, pokud možno až do Čech.

Nejobtížnější úsek nás čekal až na konec cesty v Německu, těsně před hranicemi, kdy už potmě a v dešti bloudíme po objížďkách mezi Annabergem a přechodem na Božím Daru.

Švédská zkušenost byla fajn. Příroda je krásná, nedotčená, rozlehlá. 0.3 obyvatele na km čtvereční je vidět. Dostat se do nejkrásnějších míst v rezervacích ale vyžaduje dobrou fyzičku a několikadenní tůru s veškerým vybavením. Takhle jsme to ale plánované neměli, takže jsme se při obrovských vzdálenostech v rezervacích ne vždy dostali až kam jsme chtěli. Lidé jsou příjemní, s většinou nebyl problém dorozumět se anglicky. Ceny kempů jsou mírné, dopřávali jsme si ho až na vyjímky téměř každý den. Asi se sem zase rádi vrátíme. Přivezli jsme celkem asi 1 200 snímků, které budeme ještě dlouhou dobu prohlížet a třídit. Švédské pivo se dá pít a je dokonce dobré.